Můj osobní příběh z první regrese před lety ♥
Pocity viny.........
,,S Esterkou jsem se seznámila prostřednictvím Facebooku , kde jsem si poprvé měla možnost přečíst příběhy z její praxe. V těchto příbězích jsem pro sebe nacházela slůvka podpory a vnitřní pomoci . Když jsem zjistila, že bude mít seminář blízko mého bydliště, zaradovala jsem se a ihned se přihlásila..
Na semináři jsem pochopila, že mé problémy pramení z nedostatku sebevědomí a trpím nedostatkem sebelásky. Což hraje v našich životech velkou roli, protože to, co vysíláte, toho se nám dostává. Předtím jsem tomu nepřikládala větší důraz.
Ten, kdo mě vidí poprvé, tomu nevěří, ale uvnitř je to silně zakořeněno. Také jsem pak pochopila, že nelze soudit člověka podle prvního dojmu. A není nám dáno kohokoliv soudit či kritizovat. Do hlavy nikomu nevlezete. Musíme se učit empatii.
Ester mě uvedla do regrese. Přepadl mě veliký strach ze tmy a samoty a z toho co bude následovat dál, ale ujistila mě, že se není čeho bát a že podvědomí reaguje na něco, co mám v sobě hluboko a vyvolává to tyto pocity. Věřila jsem jí.
Ocitla jsem se ve tmě, chladu a samotě. Měla jsem pocit, že jsem ženou, která žije ve velkém, kamenném hradě. Byl tam ohromný krb, v náručí jsem měla miminko a kolem dokola nic, jen prázdno a ticho. Najednou někdo začal bouchat na bránu hradu a dobývat se dovnitř.
Ve strachu jsem s dítětem utíkala ven z hradu do lesa, kde jsem byla dohnána bandou banditů. Násilím mě odvlekli zpět před můj hrad, který už byl celý plamenech. Stál tam veliký muž v černém koženém plášti a spousta chlapů kolem něj.
Pokynem jeho ruky mi vyrvali dítě z náručí a odvezli mě někam daleko do jiného stavení a uvrhli do chladného černého žaláře, kde mi steskem puklo srdce po mé rodině. Cítila jsem velikou bolest, ztrátu a bezmoc. Bylo to, jako bych měla silné porodní bolesti, ale pochopila jsem, že je to dáno ztrátou mého malinkého dítěte. V současnosti jsem mívala tytéž pocity, ale nevěděla jsem, odkud pramení. Byly spojeny s pocity viny, aniž bych si nějaké byla vědoma.
S Ester jsme procházely ten smutný minulý život ještě jednou. Objevila se spousta dalších detailů a souvislostí a zjistila jsem, že má rodina tam, tedy muž s našimi dalšími dětmi, byli zavřeni do jiné místnosti a tam pak uhořeli.
Bylo to pro mě dramatické, ale postupně jsem chápala, že je to minulost a já musím jít dál. Přestat se vinit a nepitvat to, co bylo. Tedy pokud bylo. Jelikož mi Ester vysvětlila, že ať je to jakkoliv, nesmíme se na minulost upínat. Totéž platí v případě budoucnosti. To v nás pak vyvolává zbytečné strachy. Vzít si z minulosti pouze ponaučení a jít dál. Žít v přítomnosti, tady a teď. Užívat si každičké minuty a radovat se. Učit se pokoře a vděku. Poděkovat za vše, negativní i pozitivní. Nelze jít proti toku vesmíru. Za každou tmou se skrývá světlo. To je dualita, kterou musíme přijmout.
Má regrese pokračovala dále. Do doby, kde jsem byla vysoce postavenou šlechtičnou, byla jsem bohatá a slavná. Měla jsem 2 děti, ale díky tehdejším společenským regulím mi byly odebrány a já znovu trpěla bolestí a steskem. Musela jsem vystupovat jako silná vládnoucí osobnost, ale uvnitř mě byla zničená, zdrcená dušička. Vybavila jsem si spoustu krásných žen s maskami na tváři, které mně pomlouvaly a vysmívaly se mému trápení. Cítila jsem opět samotu a bolest u srdce. Věřila jsem, že mezi nimi je někdo, kdo mi pomůže, ale nikdo takový se nenašel.
Další vzpomínka se odehrávala v prostředí sedláků a statkářů. Klečela jsem na podlaze a drhla podlahu. Do stavení přišel můj muž, viděla jsem jen jeho holínky od hnoje a bičík, kterým si poklepával o nohu. V moment jeho příchodu jsem cítila silný vzdor, i za cenu trestu či ponížení. Náš syn byl zavřený v chlévě, týraný hladem a poznala jsem v něm mého současného bratra. Stále jsem se tomu muži nepodívala do očí, bála jsem se trestu. Opět ve mně vyvolával pocity viny, viny, že jsem něco provedla a musí za to pykat můj syn. Přitom nebylo nic, čeho bych si byla vědoma. Měla jsem odpustit jemu i sobě. Nastala nepopsatelná emoční úleva. Ale také pochopení. Proniklo do hloubky a to jsem potřebovala.
Na závěr mě Ester požádala, abych se přesunula do nějakého krásného a naplňujícího života. Šlo to samo, aniž bych věděla jak. Pochopila jsem, že podvědomí na tyto příkazy reaguje samo. Ocitla jsem se jako jeptiška v klášteře, na prosluněném dvoře s dalšími jeptiškami. Byla jsem neskutečně šťastná. Nezapomenu na ten pocit blaha. Mé tělo se uklidnilo a já si užívala vnitřního klidu. Zemřela jsem ve spánku, stará a naplněná. Viděla jsem, jak stoupá má dušička k nebi, k BOHU, k úžasné energii, kde mne vítala spousta andílků kolem mne poletujících. Předháněli se, aby se mi představili, „který se mnou hovoří, který se mnou píše, který se mnou jezdí autem, atd. Štěbetali jako male děti a já se smála. Bylo mi neuvěřitelně krásně! Zda to byla jen má iluze či fantazie, na tom nezáleží, užívala jsem si pocit klidu a poprvé po dlouhé době v mé hlavě nebylo nic. Pouze prázdno a já jsem plynula. Naplnilo mě to a ten kdo to neprožije, nepochopí. Vše je o prožitku, jak vždy říká a píše Ester.”