Příběh Klárky

9. 1. 2013

Objevila jsem se před pyramidou , která se vznášela v prázdnu. Vstoupila jsem do ní a nikde nebylo nic jen tma a schody dolů. Schodů bylo 7 a já po nich pomalu šla dolů. Pod schody byla půlkruhová dlážděná modrožlutá chodba na ,jejímž konci byly půlkruhové dvojité dřevěné dveře. Když, jsem prošla dveřmi vešla jsem do velkého prostoru, kde nebylo nic. Celá velká místnost byla tmavá a já nic neviděla. Nakonec jsem našla okno, které když sem jej otevřela a viděla jsem pláž. Najednou jsem stála na té pláži. Pláž byla taková i travnatá i písečná a kolem dokola byly útesy a velké kameny. Když sem se podívala co mám na sobě chvíli jsem viděla bílé kimono s jemným vzorem a chvíli sem na sobě měla tričko s kraťasy. (zvolila jsem triko s kraťasy, protože sem se nechtěla dostat do Japonska pokud sem nemusela protože sem se bála že by to nebyl můj minulý život ale jen mé přání na to aby to byl jeden z mých minulých životů). Šla jsem na tu pláž ,abych byla sama abych se uklidnila. Pak jsem se přenesla k domu na ulici. Ta ulice byla prázdná a byla tma. Připomínalo mi to starou Anglii ,protože cesta byla jakoby s kostek a domy byly spojené v jednu velkou stěnu. Vešla jsem do našeho domu a nalevo byl obyvák a vzadu kuchyň a předemnou ,byly schody a nahoře byly pokoje. Šla jsem po schodech nahoru do jednoho z pokojů. Byl potemnělý a na posteli někdo ležel. Šla jsem k němu a zjistila, že je to můj bratr a ještě k tomu to byl Radim z tohoto života. Vstal z postele a šel ke mně. Vím ,že jsme se měli hodně rádi. Objali jsme se. (cítila jsem se úžasně vždy sem toužila po starším bratrovi po někom kdo mi bude oporou a přesně tohle byl tento bratr ,co jsem měla a já se cítila nádherně když mě objal cítila jsem se plná a šťastná v tomto životě je Radim mladší a ještě k tomu autista takže po něm nemohu očekávat žádnou oporu ani nic co bych čekala od bratra a v tomto životě mi to hodně chybí). Zeptala jsem se ho, kde jsou rodiče ale mu jen posmutněly obličej a řekl že neví. Vrátila jsem se o jednu hodinu zpátky ,kdy všichni byly doma. Maminka byla v kuchyni tak jsem za ní šla a byla velice milá a láskyplná. Pak jsem šla za tatínkem do garáže kde něco opravoval a také byl velice milý a laskavý. Nic se ale nedělo tak sem se přemístila do chvíle ,která byla pro mě důležitá. Objevila jsem se v tmavé vlhké prázdné kamenné místnosti. Bylo to vězení a já se v roztrhané bílé košili krčila v rohu. Jo ,byla jsem ve vězení ale nevěděla jsem za to. Po chvíli pro mě přišel dozorce a někam mě vedl. Šli jsme chodbou kde po stranách byly mříže různých cel. Dovedl mě do místnosti s dvěma židlemi. Kde jsme se naproti sobě posadili. Já měla svěšenou hlavu. Ten dozorce byl můj táta z tohoto života. Chtěl ,abych mu něco řekla abych někoho prozradila ale já jen seděla a mlčela. Možná sem už byla zlomená ale vím že sem nic neřekla a to bylo pro mě důležité (byla jsem na sebe hrdá ,že jsem nic neřekla) proto jsem měla takový vítězoslavný pohled. Pak jsem se přenesla někam kde jsem měla zjistit proč sem byla ve vězení. Objevila jsem se venku a v dáli byl velký oheň. Všude byla spousta domů ,takže sem musela být ve městě. Přenesla jsem se k tomu požáru ,ale vím jen že je to ten nás dům ze začátku. Tak sem se posunula o hodinu dříve. Byla jsem v tom době sama a byla noc. Měla jsem na sobě tu bílou košili z vězení ,ale ještě nebyla roztrhaná. Rodiče byly na nějakém plese. Zrovna sem se chystala jít spát. Vlezla sem si do postele nahoře v pokoji. Najednou se ze zdola ozvala rána jako by něco vybouchlo. Seběhla jsem dolů a zjistila že někdo hodil do kuchyně výbušninu. Za oknem jsem viděla jak od nás utíkají tři chlapci. Běžela jsem za nima a zastavila jsem se. Byly to tři úplně totožní chlapci. Ti tři byli jeden a byl to Liborek z tohoto života (můj bratr a dvojče Radimka z tohoto života). Zjistila jsem, že je k tomu navedla nějaká divná nahrbená osoba v plášti v temné uličce. Nevěděla jsem kdo to je ale cítila jsem z ní nenávist vůči mě. Chtěla mi ublížit z nějakého mě neznámého důvodu. Chovala ke mně velkou zášť. Podívala jsem se pořádně , jak ta osoba vypadá. Pod kápí jsem spatřila starou ježibabu. Byla škaredá a měla zelenou kůži s bílými vlasy a spoustou vrásek. Měla strašlivý pohled. Ona navedla ty kluky, aby mi do domu hodily bombu, protože chtěla bych trpěla. Měla jsem poprosit o pomoc Ježíše Krista, panenku Marii, andílky a průvodce. Požádala jsem o očistné světlo. Světlo dopadlo na babu a to jí rozhodně nebylo příjemné. Najednou mě to světlo začalo tahat k sobě a směrem k nebi. (byl to velice známý pocit a já už věděla , kam mířím). Byl to pruh krásného zlatého čistého vesmírného světla,  které mě dovedlo až nahoru. Viděla jsem krásný výjev, všude byly samé růžové mraky a celé to místo bylo naplněné láskou a pochopením a vše bylo krásné. Marcela mi řekla, že takhle to vypadá po smrti a že se mám vrátit k té babě. Vrátila jsem se a zeptala se jí, proč mi chce ublížit, co jsem jí udělala? V tom se její tvář změnila. Už byla jen smutná. Přenesla jsem se  do okamžiku, kdy jsem jí ublížila. Objevila jsem se v místnosti  kde jsem skočila oknem. Měla jsem na sobě zelený dlouhý plášť s kápí která mi zakrývala obličej a v ruce jsem držela velký nůž. Předemnou  stála žena ,která byla těhotná. Byla živá, ale stála jako socha vůbec se nehýbala a ještě k tomu neměla obličej. Já měla šílené oči ale opravdu takový výraz jsem ještě neviděla. Byly to oči ,které se zbláznily a staly se šílené. Ta těhotná žena byla milenka mého manžela. Já sem se cítila jako smyslů zbavená jako naprosto šílená a to sem taky byla. Zešílela jsem. Nemohla jsem mít děti, ale šíleně jsem po nich toužila a tak jsem si ho vzala. Kudlou, kterou jsem držela v ruce jsem té paní vyřízla miminko z břicha. Spíš jsem jí to bříško uřízla. Žena byla potom asi mrtvá. Dítě bylo mrtvé určitě. Vzala jsem si to mrtvé miminko do náruče a chovala jsem ho a milovala jsem ho a byla jsem šťastná že mám svoje malilinkaté krásné miminko. (teď je mi spíš k pláči už aspoň vím, proč mi bylo tak mizerně když sem v nějakém filmu viděla maminku bez bříška a bez nedonošeného dítěte které jí ten dotyčný záporňák násilím vzal z bříška ale v tom filmu to miminko i maminka přežili). Vrátila jsem se zpátky v čase. Byla jsem v ložnici mojí a mého manžela. Manžel mi zrovna říká ,že čeká dítě ze svojí milenkou. Byla jsem zklamaná a bolelo to protože já jsem dítě mít nemohla ale v té době jsem nepociťovala žádný vztek ani k manželovi, který vypadal nešťastně. Chtěla sem jít na pláž. Tam sem byla sama a přemýšlela jsem. Pak jsem se přesunula do situace ,kde jsem se stala šílená. Šla jsem v noci po ulici. Kolem mě byly prázdné krámky a šlo vidět jen do výloh, kde bylo vystavené zboží. Byla jsem taková, že my bylo všechno jedno taková zbavená citů. V  jedné výloze byla vystavena ten zelený plášť který sem měla na sobě když sem spáchala tu vraždu. Zastavila jsem se a dívala se na něj a nemohla jsem se od něj odpoutat. Rozbila jsem šutrem výlohu a postavila se před ten plášť. Něco mě na něm ponoukalo ,ať si ho obleču a pak se vše vyřeší. V plášti se začali zjevovat oči. Byly to prohnané a zlé oči. Pak se v tom plášti zhmotnil celý obličej a ruce. Vypadal strašidelně a mluvil na mě. Nazvala jsem ho Ďáblem, ale pak sem mu říkala tmavé nebo černá nebo temná entita. Ponoukal mě abych ,si kápi vzala a pak si šla vzít to dítě. Zhmotňoval se a sílil a já nevím, jestli jsem mu odolat vůbec chtěla. Zase jsem si zavolala na pomoc Ježíše, Marii, andílky a průvodce a vesmírné očistné světlo. Světlo proudilo do entity a ta z toho vůbec nebyla šťastná. Zmenšovala se a ztrácela své tvary, až z ní zbyla temnota – černá mlha. Za mnou nalevo stál můj průvodce a napravo anděl s křídly. Entita se stále schovávala někde v tmavých rozích místnosti. Celou místnost jsem naplnila světlem. Bylo ,to namáhavé jen si to představit ta entita měla ohromnou sílu. Nakonec se to podařilo a entita zmizela. Bylo tam tolik světla že tam nebylo místo pro stíny ale věděla že ještě není konec, protože v tu chvíli jsem si uvědomila že takový divný pocit jako když tu byla ta entita mívám v naší kůlně v Lešné v domě z tohoto života. Vždy když jdu do té kůlny mám takový divný pocit že mě něco pozoruje nahoře v levém rohu (a bylo pro mě naprosto šílené když mě do té kůlny jednou Radimek zavřel zvenku na petlici a já nemohla ven, sice bylo světlo ale já sem měla šíleně stísněný pocit a bušila jsem a křičela ale jelikož byla mamka v domě neslyšela mě a Radimek si nic neuvědomoval takže tam jen stál a smál se ,ale pro mě to byla muka v té místnosti být zavřená). Přenesla jsem se do naší kůlny z tohoto života. Byla tam tma a nahoře v levém rohu na mě koukaly ty známé oči té tmavé entity Byla tam jako vždy. Zase jsem požádala o světlo a o pomoc. Světlo jsem poslala na tu entitu a já sem se snažila i o osvícení celé místnosti ale šlo to strašně ztěžka furt mi něco bránilo. Pak se mě Marcela zeptala proč to nejde a já řekla že mi nesedí ta terminologie Ježíše Krista a panenky Marie (nejsem věřící v tom smyslu ,že nejsem křesťan nebo něco takového). Marcela mi řekla, že nevěřím a že jim mám otevřít své srdce. Udělala jsem to a představila jsem si je jako duše ne jako osobnosti ale jako duše. V tu chvíli sem je brala jako duše a vše bylo v pořádku cítila, jsem jak se do mě šíří energie lásky. Brněli mě z toho ruce – mé vlastní skutečné ruce, které byly položené na posteli. Zesílila jsem a už jsem se nebála a entita z té kůlny zmizela. Pak jsem šla domů ,až se podívám jestli je to doma čisté. Vešla jsem do domu a všude bylo světlo jen v koupelně a na záchodě bylo něco temného. Šla jsem do koupelny a uviděla tam tu černou entitu. Byla ve sprchovém koutě v rohu. Já byla plná energie a lásky tak jsem přistoupila k té entitě, až jsem stála před ní a zeptala jsem se jí proč mě furt straší. Najednou se ta entita začala zhmotňovat. Předemnou, stál můj manžel ten kterému jsem zabila milenku i dítě. Řekla jsem mu že je mi to líto že jsem moc chtěla dítě až sem se z toho stala šílená ,ale nechtěla jsem nikomu ublížit teď toho lituji nechtěla jsem aby někdo trpěl teď už to vím. Tvářil se velmi smutně ale už i smířlivě (že se s tím smířil). Řekl mi, že mě chápe a že už se nezlobí. Vzali jsme se za ruce (byl to příjemný pocit měla jsem pocit ,že ho skutečně miluji i teď mám takový pocit musel pro mě být velmi důležitý když k němu chovám takové city i teď ale nevím kdo to je nebo jestli je i v mém současném životě). Měla jsem provést očistu ,kterou mi poradila Marcela. Vedle nás jsem si představila oheň, čistý oheň. Oba jsme měli v ruce bílou růži. Navzájem jsme jí tomu druhému přidrželi u srdce. Ty růže začali černat, protože z nás vysávali všechnu černotu všechnu negaci a nenávist až byly ty růže úplně černé. Pak jsme ty růže hodily do toho ohně. To jsem provedli tolikrát ,dokud růže nezůstaly na našich srdcích bílé. (on měl více černých růží než já) Provedla jsem 3 kroky odpuštění. Objali jsme se. Bylo mi skvěle – uvolněně. Pak zmizel. Šla jsem tedy na záchod a podívala se vpravo nahoru  kde ,byl černý dým ale jak jsem se tam podívala dým se změnil v malého skrčeného a smutného chlapce. Byla to smutná dušička ,která nevěděla jak domů. Byl to Roman ,který v tomto domě spáchal sebevraždu tím že se oběsil ale byl velice mladý i když umřel starší než jak sem ho teď viděla já. Instinktivně jsem k němu natáhla ruku a on mě za ní vzal a stoupl si ke mně. Marcela řekla že je to duše která chce domů a pak mi řekla, co mám udělat – představila jsem si u nás schody nahoru, neviděli jsem konec ale byly takové žlutě zářící, všude okolo byly různí andílci a dole u schodů byl průvodce asi toho chlapce, chlapec mi stiskl ruku a usmál se na mě a pak si ho vzal ten průvodce a velice zrychleně všichni  odešli po těch schodech nahoru a shody po nich také stoupali. Pak ,jsem šla do svého pokojíčku který byl poměrně čistý až na tu černou mlhu která se vznášela v pravém horním rohu. Byla to temnota mého pocitu špatně. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na určitou vzpomínku z tohoto života. Byly mi asi 3 roky a seděla jsem v noci e tmě na patráku. Krčila jsem se, brečela a bylo mi špatně. Ale bylo zvláštní ,protože obvykle jsem sama sebe viděla a vnímala vlastními očima. Tuto malou osobu jsem ale viděla jako bych před ní stála. A tak jsem se podívala na sebe a zjistila jsem, že jsem duše. Nevím proč ,jsem byla mimo své tělo ale vznášela jsem se u mého těla a cítila jsem se láskyplně a bez jakéhokoliv strachu nebo starostí. (byla to nádhera cítila jsem se tak volně a nic mě nemohlo vyděsit) Byla jsem zářivá a třpytivá takové zlatavé světlo. Tvář jsem měla, jakoby v mlze nedala se vidět ostře a tělo mi přecházelo jakoby v chapadla, energetická chapadla. Když jsem pohnula „rukou“ rozvířila se ta energetická chapadla kolem mě a třpytila se. Byla to nádhera. Vrátila jsem se do svého těla a zjistila proč je mi špatně. Bylo to takové nejasné ale věděla jsem, že když mi je špatně šla jsem za maminkou a ta mě pohladila po bříšku a nebo, si semnou tatínek podíval. Byl to takový spouštěč, aby si mě rodiče všimli. Pak jsem si najednou vzpomněla na jednu noční můru, co jsem měla v té době. V té noční můře jsem se topila. Byla jsem pod vodou. A najednou jsem se ocitla ve vodě. Byla jsem starší ale mladší než teď a měla jsem k noze přivázaný šutr, který mě táhl stále níž a níž. Topila jsem se ale rozhodně ne z vlastní vůle. Někdo mě do vody hodil s šutrem přivázaným k noze. Padala jsem dolů a podemnou byla strašná temnota a ticho. Bylo to až strašidelné když si představím že nevím co v té temnot je a nechci do ní, ale stejně se stále přibližuji. Zmítala jsem a snažila se zachránit. Najednou šla vidět malá dřevěná loďka na hladině nademnou. Pochvíli sem se už nehýbala i když sem ještě žila ale už jsem neměla sílu jen sem čekala kdy mi dojde dech. (toto je ta nejhorší smrt která může být vždy sem se jí bála nevím proč ale vždy sem si dokázala přesně představit tu beznaděj kterou mám když vím že ,konec stejně brzy přijde co mi dojde vzduch a ta bolest když v plících už není kyslík a já se potřebuji nadechnout ale stále mi mozek brání otevřít ústa a nadechnout se protože ví že kolem žádný vzduch není nakonec ale vyhraje přirozená potřeba a instinkt nadechnutí a já se nadechnu ale nedojde k žádnému uspokojení mých potřeb, jen se do plic nahrne voda. Tohle byla pro mě vždy nejhorší smrt kterou sem si jen dokázala představit takže jsem tušila že sem se někdy utopit musela jinak nevím, jak sem si to dokázala tak do detailu představit. Miluji vodu a strašně ráda plavu ,ale vím že třeba do moře bych nikdy nešla když nevím co je podemnou teď už vím proč) Naštěstí má duše opustila mé tělo těsně před tím než nastaly ty největší muka. Jako duše jsem stoupala nahoru. Uprostřed „mezi nebem a zemí“ jsem se však zastavila a nešla jsem dál. Nechtělo se mi pokračovat nahoru ale ani se mi nechtělo jít zpátky. Byla jsem smutná z toho ,že můj život tak brzy skončil. Nevěděla jsem co dělat ,prostě jsem se jen tak vznášela. Pak jsem se zeptala Marcely jestli si můžu přivolat svého průvodce. (přišlo mi to tak správné věděla jsem ,že on mě odvede nahoru domů) Marcela řekla že můžu a tak sem ho zavolala a on mi pomohl pokračovat v cestě. Když ,jsem došli nahoru bylo tam krásně, čisto, láskyplně. Zůstala jsem jen na začátku a uviděla svou prababičku. Bylo to zvláštní moc jsem si jí nepamatovala ,ale byla tam a moc mile se usmívala. Přišla jsem za ní a zeptala jsem ,se jestli mi chce něco říct. Řekla že mám říct mamince ,že jí mám ráda (moje maminka měla s prababičkou velice dobrý vztah dokonce lepší než se svou maminkou) a že já nikdy nejsem sama. V to mi ukázala obraz v mé hlavě – šla jsem do kůlny a bála sem se a prababička se objevila za mnou a dodala mi sílu abych se nebála. NEMUSÍM SE BÁT! Za mnou stál můj průvodce a toho jsem se měla zeptat jak se jmenuje a jestli mi nechce taky něco říct. Nechtěl mi nic říct, ale řekl mi své jméno. Slyšela jsem zřetelně EL a zbytek sem slyšela jen jako zvuk. Ten zvuk mi připomínal jméno Emanuel ale věděla jsem že Emanuel to není a že je to takové jméno, které lidé dávali andělům takže sem věděla kde hledat. (To jméno jsem našla na internetu na seznamu andělských jmen je to Elimiel což znamená anděl inteligence. Na toto jméno jsem měla velkou vnitřní reakci, ale jak píši tyto řádky tak mám v těle zvláštní chvění tak sem na ten seznam andělských jmen zašla znovu a tam jsou ty jméno seřazené podle písmen a já místo toho abych šla na E furt klikám na L tak sem dnes rozkřikla jména začínající na L a našla jméno Lemanael – duch měsíce. Na toto druhé jméno mám také velice silnou reakci a chvění po celém těle tak nevím které to jméno to je i když na tom, až tak nezáleží ale teď se cítím nepříjemně) Vrátila sem se na tu loďku a zjistila jsem kdo mě utopil. Na lodi jsem na jedné straně stála já a na druhé se krčila nějaká postava. Byla to stará žena a byla to moje buď mamka, nebo macecha a ve skutečnosti to byla moje maminka z tohoto života. Vycházeli z ní pocity , jako že se o mě nechce a nemůže starat a byla velice naštvaná a rozčílená. A byla tu furt ta myšlenka ,že se o mě nemůže starat a tak mě utopila. Ale já jsem na maminku nebyla naštvaná. Nevadilo mi to ,měla jsem jí ráda i přes to všechno. A v tom se ta stará žena začala měnit v ženu unavenou a smutnou ,ale ne tak starou. Byla to žena ve středním věku. Šly jsem k sobě a chytly se za ruce. Provedla jsem za nás za obě tři kroky odpuštění a pak jsem provedl ten očistný rituál s růžemi a ohněm. Pak už jsme se na sebe jen usmívaly. A NASTAL ČAS JÍT. Měla jsem si představit lesy a krásnou louku po které jdu o sundávám si oblečení a jdu k jezírku s vodopádem. Došla jsem k tomu jezírku a tam se měla plavat až k tomu vodopádu. U vody jsem se zarazila nebyla jsem si jistá jestli se nebudu bát, když jsem se teoreticky před chvíli utopila ale vodu miluji a nenechám si zkazit ten úžasný pocit když plavu jen kvůli tomu že sem se jednou utopila a tak jsem do vody šla. V jezírku v jedné části sice byla temnota ,která značilo že je jezírko hluboké ale to jsem odehnala a v klidu jsem plavala ke kameni na který jsem se postavila přímo pod vodopád. Měla jsem nechat ,ať ze mě vodopád smyje vše špatné a negativní a tak se taky stalo ,bylo to velice příjemné. Když sem z vody vyšla hned sem se oblékla a z nebe ke mně přiletěl kůň s rohem na hlavě a s křídly věděla jsem že ,přijde protože mi to Marcela kdysi říkala že nechává lidi se po regresi projet na koní ,ale nebyla sem z toho moc nadšená koně nemám zrovna v lásce ale nasedla jsem na něj a vznesli jsem se. Výhled byl úžasný a kůň moc hodný ale toužila jsem po něčem jiném a tak jsem se zeptala Marcely ,jestli bych nemohla změnit zvíře. Ta mi to dovolila a tak jsem s koněm přistála a dole na mě čekal krásný velký bílý vlk. Byl tak velký že sem na něj mohla nasednout a společně jsme běželi po lese. Byla to nádhera opravdu nevýslovná nikdy jsem neměla lepší pocity než tady. Pochvíli se k nám připojili i zbylí vlci a byli jsme jedna smečka společně pobíhající po lese. Srst toho vlka byla tak hebká a pocit být členem této smečky byl nevýslovný byla to nádhera vědět že nikdy nejsem sama že mám kolem sebe smečku ,která při mně vždy stojí a chrání mě stejně jako já chráním jí a staráme se o sebe navzájem a nikdy nenecháme nikoho o samotě – žádná osamělost. Nechtěla sem odejít tak rychle ,ale Marcela mi řekla ať zastavím a zeptám se jestli mi nechtějí něco říct. Zastavila jsem ,slezla z vlka a smečka se kolem mě shromáždila a řekla mi že nejsem sama ,že i já mám v životě svojí smečku a v hlavně mi vyskočily obrázky maminky, Liborka a Radimka. (byl to velice nádherný okamžik takový veselý i teď se mi chce smát. Mám vůči těmto lidem silné ochranitelské pudy a mám je nadevše ráda. Taťka v této smečce nebyl možná tím ,že už u nás není tak jako dřív protože se s mamkou rozvedl ,ale to nemohu říct protože nevím jestli v naší smečce byl ,když ještě žil s námi nicméně k němu chovám stejné city jako k ostatním) Pak jsem se ocitla v pyramidě. Vystoupala jsem po 7 schodech nahoru ,kde jsem byla zas tady a teď!

Při topení jsem se cítila nepříjemně a ukápla mi i slza ,ale nebylo to nic co by se nedalo zvládnout.

Mám asi problém s mužským principem ,protože všichni muži co jsem tam viděla měli stejnou tvář a ještě k tomu to byla tvář nakreslená v manze a ještě k tomu taková ,kterou jsem nakreslila já sama bez předlohy. J I když  si to vybavuji teď tak takovou tvář měl jen můj muž a všichni ostatní měli trochu jiné specifické tváře. Můj bratr měl velice milou tvář, ti tři chlapci měli chlapeckou tvář a ten věznitel měl taky trochu jinou tvář než ostatní tak nevím jak to je.

Pak mi došlo ,proč mám takovou přehnanou zodpovědnost vůči bratrům a s tím taky souvisí problém štitné žlázy. Jako malá jsem se snažila o pozornost rodičů, kteří svou pozornost směřovali na bratry. Chápala jsem to ,že kluci potřebovali mnohem větší pozornost, protože jsou to artisté ale i tak jsem se cítila jako malé dítě odmítnutá a odstrčená. Tak jsem se začala o kluky starat sama přehnaně, aby se o ně nemuseli starat rodiče a mohli se víc věnovat mě. Je to špatné a myslím, že už to tak moc nevyžaduji ,teď máme úplně jiné vztahy než předtím. Teď mám tuto informaci ,ale upřímně řečeno nevím co si sní mám počít špatně je mi furt a nevím jak s toho koloběhu ven.

Musím říct ,že je lepší když jsem měla před tou regresí už nějaké knížky načtené a něco jsem už věděla tak sem aspoň mohla věci víc při,jmout a ne se urazit nebo cítit nenávist ale podívat se na to s nadhledem podívat se, že chyba není v jednom a nemá cenu začít někoho nenávidět a sem ráda že sem k mamince která mě utopila necítila žádnou zášť prostě sem jí to odpustila a měla jí stále ráda. I když si teď nejsem jistá ,jestli jsem se omluvila té milence že jsem jí vzala dítě a zabila jsem jí mám pocit, že bych se měla omluvit i jí nejsem si teď vůbec jistá jestli jsem to udělala.

Upřímně sem nevěděla ,jak bude regrese vypadat, než jsem do ní šla. Co jsem slyšela vypadalo to že se mi budou v hlavě promítat obrázky jako film který uvidím ,ale bylo to mnohem těžší protože nic nepřicházelo a já se dost bála ,že si představím prostě něco co chci a ne to co mám. Bála jsem se jestli ,si prostě něco sama nevymyslím. A když jsem se někde v rychlosti přesouvala tak sem zezačátku nic neviděla a to mě mátlo a snažila jsem se něco vymyslet. Teď už vím že mě vždy něco napadlo a to bylo to správné i když mi to logicky připadalo nemožné ,ale logiku jsem do toho dávat neměla. A když jsem se někam v rychlosti přesunula ,stačilo chvíli počkat a pak jsem už začínala vidět. Ale stále mi to připadá jako těžká věc stále se vidím v tom strachu kdy jsem nic neviděla a nevěděla jsem co mám dělat nevím jestli bych regresí ještě někdy chtěla projít ale když o tom zase teď přemýšlím vím že teď už bych se nechala vést instinkty a né logikou.

Celá regrese mi přišla jako chvilička i když trvala pár hodin. Teď vše vidím dost živě a jede mi to před očima jako film J.

Nicméně byla to pro mě skvělá zkušenost už se tak moc nebojím tmy , protože vím co v ní je špatně je mi sice stále ,ale na tom stále pracuji.